Hurááá na zříceninu aneb Clarkův první výlet
Protože nás tentokrát nevzali páníčci za Verčou do tábora, měli jsme slíbenej výlet do lesa. Huráá, konečně po dlouhé době parádní výlet. Cílem naší cesty byl hrad Pernštejn, kde sem už byl s Bonym, ale protože nám tam ukradli foťák, nemáme odsud žádný fotky a na výletě s náma byla Verča (Simča tenkrát zůstala doma, protože byla nemocná) .
Jako nejvhodnější termín byla sobota 9.7. Páneček nebyl v práci, měl volno a počasí nám opravdu přálo. Od rána svítilo sluníčko. Vzhledem k tomu, že minule zjistili, že kousek od Pernštejna je také zřícenina hradu Zubštejn, bylo rozhodnuto nejprve nalézt tu a při zpáteční cestě až hrad Pernštejn.
Protože jsem už dlouho nikde autem tak daleko nebyl, opět se projevila moje nevolnost. Achjo...Oba jsem byli připnutí na postrojích, ale mohli jsme krásně ležet vzadu na sedačce.
Konečně jsme dorazili k cíli naší cesty. Šlo se krásně lesem, což bylo fajn, bylo v něm příjemně. Já šel na vodítku, ale Clarka zkusili pustit...no moc se teda nepředvedl, protože běhal moc dopředu a na zavolání nereagoval. Panička z něj byla celá paf, tohle opravdu nečekala, protože Bony se jí všude držel na dohled. Šli jsme po červené značce.
Lesem to bylo fajn, ale zřícenina byla bohužel na žhnoucím sluníčku. Dostali jsem oba napít studené vody a začali jsme prolízat zříceninu křížem krážem a panička fotila jako o závod. Dokonce tu byly i středověké obranné stroje.
Zhora byl krásný výhled do kraje, to zase jo, protože kdyby tady byly stromy, tak by toho asi moc k vidění nebylo.
Nafotili jsem i pár póz s páníčkama a rozhodlo se, že se půjdeme podívat i na další zříceninu, která byla odsud 3km. Clark se najednou ošíval a nechtěl jít dál. Panička ho začala prohlížet a u prdelky mu našla včeličku...ajaj..dostal bodanec. Ještě štěstí, že neměl po ní žádnou reakci a my mohli v klidu pokračovat dál.
Chvílemi se šlo lesem, chvílemi po sluníčku. Clark mohl běhat na volno, ikdyž teda dost zlobil a já dostal na obojek stopovačku. Ještě, že ji Simča sebou vzala, alespoň nějakou volnost jsem měl. Ale musím říct, že to byla paráda, mohl jsem se válet v čem jsem chtěl a náležitě toho využíval, to u nás na sídlišti nemáme. Akorát teda Simča mi pak tvrdila, že děsně smrdím, vůbec to neocenila a já se tak snažil.
A pak jsme na jednom rozcestí hledali značku, nikde jsme ji nemohli najít, tak jsme se rozdělili a každej šel jinudy, až najednou panička zavolala, že ji má. Byla na pařezu, zarostlá trávou a vůbec nebyla vidět. Clark se ,ale spletl a pelášil úplně jinou cestou, vůbec nereagoval a zavolání, tak se panička naštvala a přivázala k němu druhý konec stopovačky. Prej budou muset koupit ještě jednu, ať máme každej svou.
Po 1,5km jsme dorazili do Kobylnice, kde panička usoudila, že toho máme všichni dost a vrátíme se zpátky a raděj zajedeme na ten Pernštejn. Další dvě zříceniny můžeme dobít někdy jindy. Přeci jenom bylo dost horko. Takže jsme si prohlídli kohouta, nebo teda aspoň já, Clark si ho vůbec nevšiml a začali se vracet stejnou cestou.
Nechápu, kde se v Clarkovi brala ta energie, protože já už sotva pletl nohama a on mě na tý stopovačce neustále tahal, ale to on dělá moc rád, i na sídlišti ,když může a nemá náhubek, tak mě bere za vodítko a vodí, prej vodící pes.
Zpáteční cestu jsme si víc užívali, prohlíželi si krajinu, smlsli pár zralých malin, páneček dokonce i nějaké třešně a za tímto stromem na nás číhal vlk. Naštěstí byl kamenej, asi tu na Karkulku čekal už moc dlouho.
Když panička viděla, že už toho mám dost a Clark mě neustále tahal, tak se mě slitovala a pustila mě. Jéé, to vám byla paráda, konečně jsem ožil a hned jsem si začal nosit klacíky. Já přece už dávno nezdrhám, to by teda už měla panička vědět, z toho jsem přece už vyrostl. Pěkně jsem se jich držel a na zavolání okamžitě reagoval. Panička byla spokojená, že aspoň jeden z nás poslouchá.
V autě cestou na Pernštejn mi ani nevadilo, že si Clark na mě lehl, já jemu zase ležel na tlapách. Byli jsme oba totálně unavení. Ale víc tím horkem, než procházkou. A to je už co říct, když už i nahatýmu je vedro. Ale na druhou stranu je fakt, že jsem si dlouhých vycházek odvykl. Když byl Bony nemocnej, tak se nikam nechodilo.
Za chviličku jsme dorazili k našemu dalšímu cíli cesty. Panička hned začala všechno fotit, má tolik fotek hradu, nechápu, z čeho tu mánii má. Jen nás teda naštvala, když se šli najíst a já nemohl somrovat, Clark jí způsobně ležel pod nohama, ale já se pořád ošíval a zavazel. Pak jsem se tam zase začal válet a pořád nic. Teda to je pech. Nakonec nám páneček, ale přece jenom dal každýmu kousek chleba. Simča si tam totiž dala guláš v pecnu chleba a začala jíst nádobí. To má asi velkej hlad
V hrarním příkopě byla živá sekačka na trávu. Jen mi ji neviděli, tak nám ji panička aspoň nafotila a už jsme se šli projít nádvořím.
Tak a tohle je ta lavička, odkud nám byl ukraden foťák při minulé návštěvě. Když tak páníčci na to vzpomínali, tak došli k názoru, že jim ho musel úmyslně sebral jeden manželskej páreček. Jinak to nebylo možný. Dali se s nima totiž do řeči, já se jim moc líbil a odváděli tak jejich pozornost. Tentokrát panička nedala foťák z krku, takže fotek máme hodně.
Ještě jsme si odpočinuli ve stínu vzrostlého stromu, zapózovali jsme a konečně se vydali zpátky k domovu.
Přeci jenom na Clarka toho bylo na poprvé až až a i já jsem byl rád, když jsem si mohl doma lehnout na gauč.
No, teda spíš mě nejdřív Simča hodila do vany, takže můj nový parfém dlouho nevydržel.
Ale už se těšíme, až zase vyrazíme příště.
pac Ryky